Historický vývoj obce a její památky

Pňov

Krajina středního Polabí byla osídlena již od doby kamenné, o čemž svědčí některé sídelní a hrobové nálezy v širokém okolí.
V blízkosti Pňova se údajně nalézalo hradiště obtékané vodami původních labských toků, které náleželo k řetězu opevnění levého břehu Labe. Jižně od tohoto hradiště byly nalezeny stopy po osídlení z doby 1. – 4. století po Kristu (místní označení „Na kosovu“). Při ústí Nouzovského potoka do Labe byly objeveny kosterní hroby s bronzovými náramky a železným mečem.

Na severovýchodní části hradiště stávala středověká tvrz s valem. V blízkosti byl prý na toku Labe velký mlýn, který však zřejmě již v 15. století zanikl. (Pod tvrzí stával až do 21.8.2001 starý dub, který však podlehl mimořádně silné větrné smršti. Až poté bylo přibližně určeno jeho stáří – pravděpodobně 533 let).
V roce 1269 potvrdil Přemysl Otakar II. svým listem dar dcer Vítka z Hradce, kterým se Pňov již předtím, v roce 1265, stal majetkem kláštera v blízkém Německém Brodu. Toto je první písemný doklad o existenci obce.

Do této doby zřejmě spadá založení kostela Narození Panny Marie, který byl v Josefínské době, již zřejmě dost zpustlý, zrušen. Kostel stával uprostřed návsi, přesnější popis se však nezachoval. Šlo ale o stavbu menší. Je však znám popis vnitřku a náhrobních kamenů z roku 1791, který dokládá relativní bohatost původní vnitřní výzdoby.

Mezi významnější držitele vsi patřil později Jiří z Kumštátu (po r. 1437). Před rokem 1472 se dostal Pňov do panství poděbradského, kdy zde byl zřízen manský dvůr, který měnil v pozdějších letech mnohokrát své majitele. Jeho poslední vlastník, Jan Kopidlanský z Kopidlna, účastník událostí kolem roku 1621, předal dvůr, v té době již rozšířený, před svým odchodem do exilu v roce 1623 královské komoře.

V roce 1634 byl dvůr vypálen sasským vojskem, po pustošivé třicetileté válce opět vystavěn, stejně jako další statky.

Další zaznamenáníhodnou stavbou byla v Pňově škola zřízená v roce 1778 v budově ze zrušeného císařského poplužního dvora. Ta byla zrušena před rokem 1824.

Předhradí

Jméno obce je odvozeno od polohy pod hradem Oldříšem, který byl vystavěn knížetem Oldřichem, synem Boleslava II. brzy po vyvraždění Slavníkovců r. 996. V té době byl založen i 1. kostel Sv. Jana na Oldříši. První písemná zmínka v zakládací listině Svatojiřského kláštera v Praze z roku 1228 uvádí Oldříš jako jeho majetek. Pod jménem Oldříš se zřejmě skrývá ves Předhradí.

Podle Dalimila byl kostel na Oldříši od počátku 14. století pustý. Později se jeho jméno nikde nevyskytovalo.

Ke konci 14. století patřila tvrz se statkem v Předhradí Herešovi ze Zaječic. Současná Pňovská tvrz patřila jeho bratru Alešovi, který se po Herešově smrti 1399 stal pánem i v Předhradí. V tu dobu již stál na jiném místě kostel nový zasvěcený Nenebevzetí Panny Marie.

Po Alešovi zdědil panství jeho syn, za kterého se stal po dobu jeho nezletilosti jeho poručníkem Kuneš z Olbramovic. Roku 1413 se mladý Aleš ujal majetku, ale po dvou letech zemřel.

Majetek dostal Kuneš, po jeho smrti Kuneš Kozel, 1454 dále Jiřík z Kumštátu a od té doby patřilo Předhradí k Poděbradům.

Za husitských válek se obyvatelstvo stalo kališnickým. Mandátem císaře Rudolfa II. z r. 1580 bylo dáno arcibiskupovi právo obsazovat fary katolickými kněžími.
Ve třicetileté válce byla ves několikrát zpustošena, vypleněn byl také kostel. Hlavní zkáza vsi byla roku 1631 (Sasové) a 1634 (Švédové). Od té doby byly některé statky po mnoho let zpustlé. To se týkalo i vsí Pňov a Sokoleč. Pouze Oseček zůstal ušetřen.

Ve válce o dědictví rakouské (1742 – 1744) utrpěla ves Předhradí z celého Poděbradska nejvíce. V roce 1744 vojska krále Bedřicha ves zapálila a zničila. Shořel kostel, fara i škola. Obyvatelé byli odkázáni na kostel pňovský.

Zřícenina starého kostela se stala laciným zdrojem stavebních hmot. Část byla upotřebena na stavbu školy, zbytek rozebrali lidé na znovuvystavění svých vypálených stavení. V té době se také dostaly do vsi sochy nalezené v roce 1902.

Ke stavbě nového kostela došlo až v roce 1774-5. První zprávy o škole v Předhradí jsou ze 17. století. Školu navštěvovaly též děti z okolních obcí. Po vypálení školy v roce 1744 chodily děti do školy v Pňově, než byla škola roku 1820 zase obnovena.

Po vydání císařského patentu z roku 1861, kterým byla prohlášena zásada naprosté rovnoprávnosti všech vyznání uznaných státem, začali v Předhradí uvažovat o zřízení evangelické školy (r. 1863 bylo v místním školním obvodě 114 evangelických rodin s 86 dětmi školou povinnými). V roce 1863 tudíž došlo k rozdělení školy a ihned bylo započato se stavbou nové školní budovy. Roku 1884 se stala škola dvojtřídní a bylo nutno ji rozšířit. V roce 1895 byla postavena škola nová.

K významným mezníkům vývoje Předhradí, ale i Pňova, patří snaha o regulaci Labe. Do konce 17. století byli obyvatelé zcela bezmocní proti rozsáhlým povodním, které vymílaly břehy a odplavovaly půdu. Mnohdy byly zničeny i domy. V letech 1688 – 1690 byly stavěny hráze proti povodním a v roce 1700 byla provedena nákladná regulace stavbou pilotových hrází na břehu a stavbou mohutných vyčnívajících koz do řeky, aby byly vody odráženy. Tyto snahy však byly marné. Až v roce 1819 bylo Labe prokopáním nového koryta svedeno jiným směrem.

Boj s vodním živlem však probíhal od té doby stále a výrazně se podepsal na vzhledu východních částí katastrů Pňova i Předhradí. Svědectví o tom podávají starší i novější mapové podklady z různých období.

Statky za starých časů nebyly číslované, jmenovaly se obyčejně po rodech tam sídlících. První číslování je z roku 1770. Vzniklo z důvodů vojenských, aby mohli být branci podle statků kontrolováni. Okolo roku 1800 bylo na celém panství číslováno podruhé, protože mnoho domů přibylo (počet obyvatel se téměř zdvojnásobil) a čísla byla příliš rozházena. Vzhledem k tomu se rozeznává starší a mladší číslování, které se mezi sebou nekryjí.

Klipec

Obec vznikla dělením císařských dvorů na základě josefinské reforemy zvané „raabizace“, kdy byly pozemky císařských dvorů rozdělovány mezi bývalé robotníky. Ti vytvořili malá rodinná hospodářství, tzv. „familie“. Tito noví majitelé hospodařili samostatně a z přidělených polí platili určitý nájem.

Místo pro novou osadu bylo zvoleno uprostřed přidělených polí, v prostoru mezi dříve zaniklou vsí Popovice a pňovským dvorem. V roce 1781 bylo v Pozemkových změnách poděbradského velkostatku zapsáno 26 majitelů, obecní domek – pastouška a jeden díl uprostřed osady zůstal volný, společný. Jediným rodem, který svou usedlost ve svém držení zachoval nepřetržitě od roku 1777, je rod Matuchů.

Osada se nazývala Glückzu (tj. ke štěstí nebo štěstí vstříc). Signál pro počeštění jména obce přineslo zrození nové československé republiky v roce 1918. Nabízel se pouhý překlad upravený na Štěstí, ale nakonec se přijalo jméno na první pohled zvláštní až nesrozumitelné – Klipec.

Klipec zůstával od svého vzniku spojen s Pňovem, sídlem císařského dvora. Roku 1874 se Klipec oddělil jako samostatná obec. K opětovnému připojení došlo v roce 1960.

V roce 1877 byla u příležistosti stého výročí založení obce vystavěna uprostřed klipecké návse sloupová zvonička. Byla určena pro vyzvánění náboženské, ale zvonila i v případě nebezpečí.

Do života obce zasáhly i války. V Roce 1866 to bylo ležení pruského vojska. Náklady na jejich ubytování a následný transport nesla obecní pokladna. Citelněji obec zasáhla i 1. světová válka. Na válečné účely byl zabaven obecní zvon a zemědělcům předepsané povinné dodávky jejich produktů. Mimo předepsané dávky přicházely do obce nečekané „rekvizice“, které v jednotlivých hospodářstvích braly vše co našly. V roce 1917 se byla obec povinna postarat o ubytování a živobytí 17 uprchlíků. Největší oběti ale byly lidské, neboť na válečná pole odešlo mnoho mužů. Několik z nich vstoupilo do Československých legií v Rusku, ve Francii a v Itálii. Druhá světová válka zasáhla obec jen okrajově.